(1551-1621)
Pocházel z rodu bratrského vyznání, vzdělání získal na univerzitě v německém Wittenbergu a jako mladý procestoval řadu evropských zemí. Působil v diplomatických a úřednických funkcích rakouské monarchie. Na přelomu 70. a 80. let 16. století působil v Cařihradu jako hofmistr rakouského velvyslance u dvora osmanského sultána. Své poznatky o islámské víře později shrnul do spisu Antialkorán, v němž ji jako křesťan své doby nepřekvapivě odsoudil coby nebezpečné náboženství falešného proroka, proti kterému by se měli sjednotit křestané všech konfesí.
Zastával se náboženských práv protestantů v českých zemích. Hájil Jednotu bratrskou před Rudolfem II., když ten proti ní zkraje 17. století vystoupil, a je mu dávána zásluha za sepsání „Majestátu na náboženskou svobodu“, císařského ustanovení zaručujícího, že nikdo nesmí být nucen ke katolické víře. Na zachovávání náboženské svobody pak dohlížel v pozici stavovského defenzora.
Pro postupné omezování práv protestantů Rudolfovým nástupcem Matyášem se ale přidal na stranu stavů, kteří v roce 1618 habsburskému panovníkovi odmítli poslušnost. V následujících třech letech zastával řadu funkcí v orgánech zemské správy. Kvůli svým diplomatickým zkušenostem mimo jiné doprovázel v Praze delegaci tureckých Osmanů, v nichž rebelové v čele se zimním králem Fridrichem Falckým viděli možné spojence v boji proti Habsburkům. Po zhroucení povstání vyvedl svou rodinu do emigrace. Sám se vrátil, aby ochránil korunovační klenoty, byl zatčen a odsouzen k smrti.
Mezi popravenými na Staroměstském náměstí dne 21. června 1621 byl rovněž šlechtic Kašpar Kaplíř ze Sulevic, po němž je také pojmenována jedna z ulic v Havlíčkově kolonii.
Na Wikipedii se můžete dozvědět další podrobnosti o životě Václava Budovce z Budova.