Svou polohou na soutoku dvou velkých řek jsou České Budějovice bohužel předurčeny k tomu, aby trpěly povodněmi více než jiná místa. Byla to daň za větší bezpečí před nepřátelským vpádem, které vodní toky skýtaly středověkému městu. Mělká koryta řek a zejména řada pevných jezů, zadržujících vodu pro mlýny, umožňovala poměrně snadné vylití vody ze břehů. Navíc výškové poměry soutoku Malše s Vltavou způsobují při současné kulminaci obou řek zpětné vzdutí Malše a následně volný odtok jejích vod do ulic vnitřního města a Vídeňského předměstí. Povodňové škody páchala pravidelně i rozvodněná Mlýnská stoka.
Zkušenost s povodněmi druhé poloviny 19. století donutila obyvatele Českých Budějovic k obezřetnosti a tehdy také začíná etapa snah po eliminování povodňového nebezpečí nebo alespoň zmírnění dopadu přírodních katastrof. Po povodni roku 1890, umocněné ještě nedávným zážitkem z roku 1888 a strachem z dalšího možného opakování, začalo být hlasitěji voláno po regulaci říčních toků, po nahrazení dřevěných mostů železnými, po modernizaci jezů a dalších zásazích, které by mohly odvrátit pohromu.
Během první poloviny devadesátých let 19. století bylo alespoň upraveno koryto Malše od dnešní ulice Matice školské směrem k Plavu, roku 1897 zřízen bezpečnější vorový přístav u Mladého, 1896-1897 prodloužen železniční most na linecké trati (nad Malým jezem) a počítalo se s dalšími pracemi na Malši, která bývala na základě trpkých zkušeností pociťována jako výraznější zdroj povodňového nebezpečí. Roku 1912 bylo vykopáno nové koryto — hlubší, širší a rovnější — také pro Mlýnskou stoku na Vídeňském předměstí.
1925 – první povodeň v Havlindě
Zdroj: Budějovice a velká voda – historické ohlédnutí (Daniel Kovář, 2002)